Rovnost 30. 3. 2005

Zdena Herfortová vždycky toužila být herečkou. Je členkou Městského divadla Brno. Žije a pracuje v Praze i v Brně, a tak mezi obě města dělí i svoji náklonnost. V moravské metropoli vystudovala JAMU, kde působí od roku 1976 jako pedagog herecké výchovy, posléze jako vedoucí muzikálového ateliéru; své zkušenosti předávala např. Aleně Antalové, Petře Jungmanové, Igoru Ondříčkovi, Lindě Stránské, Robertu Jíchovi a dalším...

 

Letos jste byla pasována Hereckou asociací do úlohy průvodce slavnostním večerem předávání cen Thálie. S jakými pocity (sama cobynositelka tohoto ocenění) k tomuto úkolu přistupujete?
Doufám, že pocit bude spíš radostnější beze strachu ze zodpovědnosti za celý večer, abych něco nespletla. Jde o živé vysílání České televize; ti, kdo živé vysílání zažili, vědí, co obnáší. S vážností říkám, že vyhlaš ování nejlepších hereckých, pěveckých a tanečních rolí roku pro mě znamená poctu! Jediné, z čeho mám snad obavu, kdyby se mi stal nějaký zásadní přebrebt. Obstát před velkou hereckou rodinou a před diváky jak televizními, tak v Národním divadle, je veliký úkol. Myslím si, že pocity napětí nebo trému budou pociťovat také nominovaní. Jsem přesvědčená o tom, že Thálie je cena, která nese každému umělci čest i váhu, hodnotu profese. I pro nominované umělce, kteří cenu nedostanou a jsou v širším okruhu navrženi, představuje výstup na herecký Olymp. Pokud se vám povede nějaká role a postřehnou to i ostatní a zároveň se poštěstí, že v tom daném roce zazáří, je to nádherný pocit. A pak celoživotní ohodnocení – ta mají také velký význam. Nejde jen o ten dar – já mám doma nádherný exemplář v temně fialovém provedení, tu barvu mám obzvlášť ráda. Jedná se také o slavnostní večer – společenská setkání a tak dále....
Thálii jste získala za roli Alžběty Anglické, inscenované v Městském divadle Brno...
Po té roli jsem toužila. Až později za mnou přišel režisér Zdeněk Černín a řekl mi, že mně nabízí roli Alžběty Anglické. Když jsem začala zkoušet, netušila jsem vůbec, že bych mohla dostat takové ocenění. Nejsem fyziognomií její typ – Alžběta byla vysoká útlá tyčka, já jsem malá a „všude něco“. Kostýmní výtvarník Jan Dušek mně obul ploché koturny vysoké asi osm centimetrů (obuv z doby helénské, jíž nosili herci na jevišti – pozn. aut.); musela jsem se v nich naučit chodit, aby vynikl záměr: monstrum v perlách a sametu.
Před kamerou jste zatím nedostala významnější příležitost; zato vaše postavy jsou pregnantní, dynamické, energické – jako vy sama...
Moc hezkou spoluprací s Otakarem Koskem byla pohádka Prsten krále řeky, vysílaná o Vánocích. Ráda vzpomínám na natáčení seriálu Četnické humoresky s režisérem Antonínem Moskalykem. Od loňského podzimu se v brněnském studiu ČT natáčí už třetí série a já mám to štěstí být při tom. Přesto, že moji filmografii tvoří role s menšími party, k příjemn ým setkáním patří spolupráce s režiséry V. Polesným nebo J. Chlumským (O svatební krajce, Hop nebo trop). V poslední době jsem točila roli úžasné paní Měsíčkové, která má tzv. „svůj“ svět, v povídce Domov důchodců z cyklu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem pod vedením režisérky Jitky Němcové. Jako nostalgická vzpomínka mi zůstala podepsaná smlouva na film Horečka (podle románu Karla Pecky) s režisérem Helgem, kde jsem měla hrát hlavní roli a věta, kterou mi tehdy adresoval kameraman: „Víte, že máte sestru ve Francii? Michelle Morganovou, jste jí velmi podobná!“ – Jó, tenkrát! Až později jsem si uvědomila, jakou mi vysekl poklonu. Jenže to bylo v roce 1968, pak přišel srpen a už se natáčení nikdy nezrealizovalo.
A teď otázka, která je pro dámu trochu „ranou pod pás“: Máte nějaké neřesti?
Svěřím vám, jaké neřesti jsem se zbavila. Jsem odnaučený kuřák. Kouřila jsem od mládí asi patnáct let. Nechat toho se mi povedlo až napotřetí. K tomu, že jsem to dokázala, přispělo také, že jsem dostala v ND v Brně roli Dolly Leviové v muzikálu Hello Dolly. Je to náročné, tak abych ho „udýchala“. Mám už za sebou dvanáctileté období bez nikotinu. Lidem, které mám ráda, nadávám, když je vidím s cigaretou. V klasicky kuřácké společnosti bývám protivná, z míst, kde přes kouř není vidět, se vytratím.
V čem vás mohou vidět diváci na vaší domovské scéně ?
V Městském Divadle Brno hraji mimo jiné v představeních Jak je důležité míti Filipa (Lady Bracknellová), Cabaret (Slečna Schneiderová), Brouk v hlavě (Luiza de Histangua), Sluha dvou pánů (hostinská Brigella). Nejnovější premiéru jsem měla nedávno – jedná se o zajímavý projekt česko- slovenské koprodukce. V inscenaci Garderobiér hraji inspicientku Madge v režii a úpravě Romana Poláka. Hlavní role vytvo řili Milan Lasica a Bolek Polívka, na které se vždy moc těším, stejně jako na kolegyně Emílii Vášáryovou a Jitku Čvančarovou. V představení mluvíme každý ve svém mateřském jazyce a hraje se střídavě v brněnském Divadle Bolka Polívky a v bratislavském Štúdiu LS.
V pražském Divadle Metro jste dostala původně záskok za Stellu Zázvorkovou ve hře Tanec mezi vejci a už jste se tam „zabydlela“ další komedií Nevidím to černě, tragédií Carmen, kterou na motivy Prospera Meriméa napsalGustav Skála. Nejčerstvější je hra tohoto autora a zároveň režiséra Poslední šance, s podtitulem „současná komedie, která vám leccos připomene“. Co připomněla vám?
Název téhle hry mi vždycky vyloudí úsměv na tváři. Jako kdyby někdo hrozil: Dávej si pozor! Gustav Skála, autor více než deseti divadelních her, postavu Hedviky (hlavní roli – pozn. aut.) psal pro mne, měla jsem velkou radost a moc ráda ji hraji, na představení se těším a mám ho ráda i kvůli atmosféře, která je jak mezi námi herci, tak v hledišti. Štěstí je ohromná věc, zvláš- tě v herecké profesi. Nemáte-li je, pak je zle. Jsem přesvědčena o tom, že mě v Poslední šanci štěstí potkalo, je to krásná role, pevně doufám, že ne poslední. Není biografická, ale odpovídá mému naturelu a mým hereckým možnostem. Alternuje se mnou Alena Vránová, jinak se tu potkávám s milými kolegy Antonií Hegerlíkovou, Ljubou Skořepovou, Janem Přeučilem, Jiřím Datlem Novotným, Radkem Zimou a Vojtou Eflerem. Líbí se mi, že jde o současnou českou hru, která vám leccos připomene, a kde je šance – a ne poslední, při každém večeru zažít happenig s diváky.
Souhlasíte se svojí hrdinkou Hedvikou že „kynuté těsto je svině“?
Rozhodně! Kdo ho umí, má moji poklonu. Jinak strašně ráda vařím i peču a myslím si dokonce, že výborně. Už nehýřím kořením dohromady, pečlivě je vybírám.

Markéta Čaňková

 

 

nahoru